Vodácký deník Berounka 1996

Hodlám se pokusit zmapovat naši vůbec první zkušenost se splouváním řeky. Ano já i někteří ostatní zúčastnění již menší či větší zkušenost s vodou měli, nicméně přípravy na tuto akci tomu nenasvědčovaly.

Tato expedice byla natolik spontánní a excelentní, že bych ji rád vykreslil nějakým jiným než dokumentárním způsobem, spadá totiž spíše do oblasti komediální. Pokusím se o jisté obzvláštnění deníku Berounka 1996, pokud se mi to nepodaří, odpusťte mi to!

Společnými silami, jsme dali dohromady seznam členů, i datum odjezdu. Menší odchylky a nepřesnosti jsou možné, je to přeci jen úctyhodných 14 let. Avšak postavy vystupující v příběhu nejsou smyšlené a veškerá podobnost s reálnými osobami není rozhodně náhodná.

Seznam členů

Roman Čech alias rombe – hlásič.

Pavel Janoušek – alias Janouch –na této vodě byl ještě mladý, občas nerudný a jeho plavky speedo byly zánovní.

František Bartoň alias čůza – řidič razdvatrojky, účastnil se expedice pouze jako dopravce osob a materiálu.

Vašek Krpejš alias krpy – majitel bezva pádel, lopatiček.

Tomáš Mandl alias mandela – ochlasta a olizovač člunu.

Petra Marešová alias mareška – říční panna a vrhačka pantoflí.

Oksana Čerňavská alias ksůša – trucna a lamačka mužských srdcí

Tomáš Straka alias tomík – sleeper a inovátor.

Pojedeme zítra na vodu???

              Může být možná středa 17. července 1996 a přípravy k odjezdu na vodu nejsou zatím rozhodně v plném proudu. Není kam spěchat, jede se přeci „až“ za pět dní.

Znuděně se ptám maminy, kde najdu náš nafukovací člun a „pádla“. Prý na co to potřebuji. „Jedeme na Berounku“, odpovídám lakonicky, hlasem starého mořského vlka, v jejích očích však zastydlého puberťáka.

              Mamča ví, našla ho a já byl hrdý na plavidlo a plastová pádla, která dám posléze do placu. Pádla jsem měl kromě janoucha snad jako jediný, s tím rozdílem, že ta janouchova byla skutečná.

              Nevím už jakým způsobem jsme se domlouvali, mobil tenkrát ještě tuším nikdo z nás neměl, ale jistá koordinace probíhala. „Musíme zajít k romčovi (kamarád, který nám slíbil nafukovací loď), má loď pro osm lidí… Akorát je třeba jí zalepit, je v ní díra“, povídám rombemu v domnění, že na tento raft se vejdeme v podstatě všichni. Ostatní plavidla budou mít spíše záložní charakter. Ano, romča vytáhl před barák cosi, co vzdáleně připomínalo nafukovací člun. Kromě toho, že na přídi byla díra, do níž by se vešla má hlava, na plochou a vypuštěnou loď jsme se sotva vešli já s rombem. Objevili se u mě pochybnosti o tom, že nafouknutím kapacita naroste několikanásobně a my získáme předpokládaný prostor  pro dalších šest osob. „Děláš si prdel?“, povídám nevěřícně romčovi, který se krčíce rameny brání: „Byli jsme s bráchou malí, když nás na tom bylo osm“… Věřím. Jelikož v tuto chvíli se počet dvoumístných plavidel zastavil na čísle dvě, neměli jsme na vybranou. Lepíme macochu! Po těžké práci netrpělivě čekáme, až bude flastr pevně spojen s člunem a my nafoukneme ten „zázrak“, na který si automaticky s rombem děláme zálusk. Z toho co prozatím skýtá lodní park, jeví se nám tento člun jako naprostá špička. Nicméně stále chybí plavidlo pro další dva zadky.

              Vše řešíme „už“ ve čtvrtek s tím, že odjezd je „plánován“ na pondělí… Z dnešního pohledu neuvěřitelné.

              Člun lepíme u čůzy v garáži, průběžně se domlouváme na odvozu do Plzně Škodou 1203, kterou používá čůzův táta k podnikání. Její zaplachtovaná korbička nám poskytne útočiště cestou do Plzně i zpět.

              Zároveň nám čůza zachraňuje život a sundává z půdy další dětský nafukovací člun. „Paráda, je vyřešeno“, myslíme si naivně. Necháváme macochu přes noc nafouknutou, abychom měli jistotu, že drží. Bystrý čtenář, který vytrvá, záhy zjistí, že jedinou kloudnou loď, byť těž nafukovací, měl janouch, byl si toho dostatečně vědom a nehodlal se o ní dělit s nikým vyjma ksůšy, která tím na první dny plavby získala proti nám ostatním nepředstavitelný komfort.

              V pátek, v sobotu i v neděli si na sauně (tehdy naše nejoblíbenější hospoda) ujasňujeme, kdo tedy nakonec pojede a s kým. Jsou mezi námi i tací, kteří chtějí napínat a dělají drahoty, viď ksůša? Tuším, že jsme Tě něčím urazili a trestem pro nás teď má být Tvá neúčast na expedici.

              Důležitou roli hraje i nákup nezbytných potravin, jako jsou konzervy, paštiky, polévky z pytlíku, sušenky, sýry, instantní glutamanové pokrmy a mraky dalších věcí, které z neznalosti potáhneme s sebou a velkou část také následně zpět (alespoň u mě to tak bylo). Dalším úskalím bylo, že proviant zabral podstatnou část místa pro oblečení. I s tím jsme se museli porvat.

              Takže máme lodě, máme jídlo, něco na sebe taky dáme dohromady… Ale ouha, lodní pytle… Aby se nám věci nenamočili… Vzpomínám si, že tohle měl pod palcem tomík, starý to čundrák a tremp. Zařídil.

              Takže máme lodě, máme jídlo, něco na sebe taky dáme dohromady, máme „nepromokavé“ pytle, máme čůzu s razdvatrojkou, máme pádla (ačkoli jen několik málo kusů a z toho část nazýváme lopatičky, protože to je jejich správné označení), máme cosi jako stany, plachty, máme cíl a máme plán – sjedeme Berounku ze soutoku Mže s Radbuzou v Plzni a dojedeme až do Roztok pod Křivoklátem. Nezbývá než vyrazit!!!

Kapitola 1. – Komáři

              V pondělí ráno už tedy sbírá razdvatrojka pasažéry v různém stavu opilosti po Slavkově. Dokonce i ksůša, která jasně avizovala neúčast, poslušně čeká na svém místě. Mandela a janouch tuším nasedají přímo u hospody.

              Cesta razdvatrojkou vypadá z pohledu z korbičky malým oknem do kabiny, kde sedí pirát silnic čůza, dost děsivě, ale končí šťastně v Plzni u vody. Část z nás se snaží tlačit do člunů vzduch různými způsoby, ti vyčůranější posílájí čůzu s lodí autem k benzince, kde je kompresor. Pobaveně sledujeme partičku sportovců, kteří probíhají kolem a opodál cvičí. Oni na oplátku pozorují nás a to ještě pobaveněji.

              Tato voda je pro naši partu velmi zásadní, startuje éru našich pravidelných vodáckých výprav. Zde se v zásadě objevuje několik milníků, které se opakují na dalších, nejen vodáckých, akcích. Jedna z nich je hláška, kameňák, popěvek. Pravidelně se totiž objeví nějaká totální blbost, ať už vlastní nebo převzatá, která se uchytí a udrží celý týden někdy však také podstatně déle. Zde nutno říci, že na slovo vzatým specialistou na hlášky je rombe. Padá toho z něj tolik, že je téměř vždy jisté, že TA HLÁŠKA dříve nebo později přijde.

            Letos to byla věta „zem pod mrtvolou je ještě vlahá, tak to sedí“, vytržená z kontextu divadelní hry Mlýny-divadlo Sklep, kterou jsme po každé z prvních vod museli povinně shlédnout. Již po několika předpotopních poradách v sauně a po cestě razdvatrojkou do Plzně, kde nebylo kam utéci, měli někteří z nás této parádní hlášky plné zuby…

            Zpět na místo, kde začíná Berounka, řeka, která nepramení, nýbrž začíná  soutokem dvou řek v Plzni, jak je zde již jednou uvedeno. V tomto bodě výpravy se projevuje dobrodužný duch naší bandy, jelikož z tohoto místa vyplouvají pouze největší drsňáci, zoufalci a pak my, kteří o vodě nevíme v tuto chvíli nic!

            Berounka je velmi romantická řeka, mě osobně velmi blízká, avšak to co teklo z Plzně do Chrástu nám řeku připomínalo jen velice vzdáleně. Voda špinavá, chrliče pivovaru a jiných, v té době ještě velmi „ekologických“ firem otevřené naplno, smrad a špína městského  marastu, zkrátka nebylo tu nic, kvůli čemu se jezdí na vodu. Unylou atmosféru podtrhují hejna komárů, kterým se tu nepochybně dobře vede, a přestože tu jistě netrpí nedostatkem životadárných látek, naše krev pro ně byla asi jakousi komáří extází.

            Rozhodli jsme se nehostinou část proplout co nejrychleji, narazili jsme však na několik závažných problémů… Tak za prvé odpor vody… Přesto, že jsme hrabali lopatičkami do smradlavé vody pravidelně a zdatně, prokládajíc tuto činnost odháněním nepřisátých a zoufalým zabíjením již přisátých komárů s jediným možným komentářem „svině“, eventuelně obligátním „tak to sedí“, naše zázračná macocha pro osm lidí, vykazovala několikanásobně nižší rychlost než plavidlo tomíka s mareškou a několikasetnásobně nižší rychlost než šipka janouchova.

            Abych nezapomněl, zapřažen za námi jest dětský člun s mandelou, který střídavě hulí, chlastá pivo či ústy dofukuje již nyní ucházející loď a k tomu nás buzeruje, ať koukáme dohnat ostatní, kteří jsou v několikakilometrovém úniku před námi i komáry.

            Dřeme jako debilové, lopatičky se postupně lámou, ale nic. Nedoháníme, naopak nadále ztrácíme z dohledu janouchovu šipku, což je dobře, jelikož vidět janoucha, jak sem tam hrábne pádlem do vody a ksůšu, která sedí, hulí a je vyvalená na háčku, to bychom neunesli.

            Psychicky nás to drtí, co jsme si to do prdele vybrali za loď a proč s tou kreténskou lodí, která je zcela jistě koncipována pouze na stojatou vodu a nikoli k pohybu jakýmkoli směrem, táhneme ještě nepohyblivého mandelu. Kromě našeho trojúhelníku si však nemáme komu postěžovat, nikdo totiž již není v doslechu.

            Ani mandela nevydrží komáří teror, naše přiblblé komentáře, opakovanou hlášku z Mlýnů a pod sebou ucházející člun a  požaduje jednu z lopatiček a nekompromisní odpojení od naší „mateřské kotvy“. Rádi mu vyhovíme v domnění, že to on je onou brzdou, která nám brání dohnat ostatní.

            Nastává směšná situace, kdy se naše loď jen velmi neochotně sune vpřed a několik desítek metrů za námi se dokola točí ucházející dětský nafukovací člun neschopný jakéhokoli koordinovaného pohybu jedním směrem a na něm náš mandela zoufale se dožadujíc opětovného připojení.

            Jistě, že ho v tom nenecháme, kluka ušatého, znovu ho přivazujeme a stačí několik zoufalých záběrů lopatičkou, aby naše trpělivost došla ke konci, jedno z pádel letí do vody a naše oči se střetnou…

            Nacvičeným pohybem saháme všichni tři na dno člunů a netrvá ani tři vteřiny a zátky z našich lahváčů letí vzduchem. Samozřejmě…ťukneme si a řekneme…“tak to sedí!!!“. Dokonalé souznění duší. V tu chvíli jsou nám naši bývalí „kamarádi“ vpředu zcela volní a nastává pocit uvolnění, který způsobí, že se lodě pohnou kupředu, aniž bychom se chopili pádel. To asi řeka začala téct…

            Ovšem, objevuje se další problém. V macoše přibývá vody. Ještě, že nám ksůša zkušeně poradila, abychom si sehnali houbu na odebírání vody z lodi a vytírání do sucha. Vybíráme střídavě vodu houbou do zblbnutí. Houbu nahrazuje ešus, ale ani to stále nestačí.

            Plujeme s nohama ve vodě a otevíráme další a další lahváče, což situaci v zásadě řeší. Komáří farma končí a bývalí kamarádi na nás čekají a doufají, že je opět přijmeme za přátele… trošku se cukáme!

            Revizí lodě zjišťujeme, že je vybavena několika nepatrnými otvory ve dně, leč nevíme k čemu slouží a tak se je snažíme zalepit. Ani flastr na macoše již není stoprocentní a to jsme teprve vypluli… Ó náš říční bože, jak tohle dopadne???

Kapitola 2. – Hláška století

            Lepíme a flastrujeme jak se dá, ale materiál člunu je tak řídký, že tři díry zalepíme a čtvrtá se objeví. Je nad slunce jasné, že s touto lodí jsme to tedy rozhodně nevyhráli.

            Pro první noc byl k dispozici kemp u Dolanského mostu, tehdy spíše přírodní tábořiště. Oproti pozdějším vodám toto bylo opravdu surové čundrování.

            A teď něco k našim stanům… Měli jsme s sebou dvě klasická plátěná áčka, v té době naprosto běžné stany a tomík s rombem měli dvě celty. Nevzpomínám si, že bychom tenkrát řešili nějaký přívalový déšť, pokud by totiž přišel, byli bychom vcukuletu všichni ve vodě a to bez výjimky.

Postavili jsme áčka a tomík s rombem ukecali janoucha o zapůjčení jednoho opravdového pádla, kolem kterého napnuli celty do tvaru velmi malého týpý. Pochybovali jsme všichni dost silně, že se do tohoto strohého přístřešku nasoukají oba.

            V áčku jsem spal tedy já s mareškou a v tom druhém janouch s ksůšou. Mandela bivakoval zpravidla pod širákem, vyrazil si totiž jen tak „nalehko“, spaní neřešil. Jakmile padala z nebe voda, vtírnul se ale hbitě mezi janoucha a ksůšu.

            Rombe s tomíkem chodili do svého týpý zpravidla tak nacákaní, že se skutečně pod celtu vešli oba a to tak, že jim nekoukal ani palec u nohy. Do dneška nechápu, jak to dělali, jestli spali na sobě nebo do klubíčka… Nevím, alkohol dělá divy.

            Už tenkrát jsme preferovali smíchanou kolu s rumem, je neuvěřitelné, že nám to vydrželo celých čtrnáct let. Za tu dobu už bychom opravdu zasloužili od obou výrobců nějaký ten sponzorský dar, na druhou stranu díky jim za tolik radosti, smíchu, zážitků a nápadů, které jsme díky jejich moku prožili a záhy zapomněli. A to doslova, první výpravy se nesly v duchu brutálního chlastání a stávalo se, že si někteří z nás nepamatovali až celé dny.

            Tohle je i případ pobytu u Dolanského mostu, který si já osobně nevybavuji vůbec a ostatní na tom nejsou o mnoho lépe, takže raději hurá do vody.

            Než jsme druhý den vypluli, konala se důležitá porada, kde proběhlo tvrdé obchodní jednání o tom, kdo potáhne dál mandelu. Argumentovali jsme s rombem tím, že naše loď nemá patřičný výkon a je poškozená a že pokud potáhne mandelu janouch, který má dokonce i pádla, rozdíl rychlosti jeho šipky a naší macochy už by nemusel být tak nehorázný.

            Janouch naopak tvrdil, že jsme lempli a nemakáme a že takto nikam nedojedeme, a že mandelu v žádné případě nepotáhne.

            Tenkrát byl jako obchodník tvrdý, zřejmě zocelen prodejem bábušek a porcelánu na karlovarském nábřeží a nedal nám v podstatě šanci. Znovu sedl s ksůšou do šipky a zmizel a nám zbyl jen mandela, lahváče a oči pro pláč.

            Ale nepláčeme, neseme svůj úděl statečně, sereme na pádlování a chlastáme. Za to jsme několikrát janouchem nařčeni a zatraceni, ale je nám to jedno.

            Necháme se unášet „tuze rychlou“ Berounkou, kecáme a několikrát padne hláška „tak to sedí“.

            Když na nás naši „kamarádi“ opět počkají a sjedeme se, chce něco důležitého říci mandela, rozený to mluvka, který mluví pouze je-li tázán a to ještě ne vždy zrovna ochotně. Nyní však sám začíná s důležitým prohlášením asi nějak takto:“Buďte teď všichni zticha!!! Bude hláška století!!!“. To nás zaujalo a tak se rozhostilo naprosté ticho… Kupodivu i mandela mlčí a nechápavě kouká na rombeho a na mě… My zase nechápavě na něj a stále nic… „Vy dva se normálně bavte!!!“ rozkáže nám dvěma mandela… Další chvíli ticha, kdy nikdo nevíme o co jde, poruší rombe… prozíravý bystrý rombe pochopil mandelovo avízo hlášky století a konečně pronesl „Tak to sedí!!!“ Mandelovi se ulevilo a my ostatní jsme se zasmáli… Neskutečná blbost, že? S dvojkou pod kůží uprostřed Berounky na dětském člunu velmi kvalitní a nesmazatelný zážitek. Díky mandela!!!

        Nocovali jsme tento den na levém břehu pod obcí Nadryby, kam jsme po postavení áček a celt vyrazili do hospody. Dobová vesnická hospoda nás upoutala především kohoutky trčícími přímo ze zdi, z nichž opravdu teklo pivo a točená limo. Také vrchní, který nápoje čepoval a roznášel po nás divně pokukoval jen jedním okem. Tím druhým dokázal sledovat opačnou část místnosti.

Kapitola 3. – Řetěz pod vodou

Po vyplutí se během chvíle ocitáme u přívozu nadrybského, zařízení dobového, které je však stále v provozu a i dnes (v roce 2009) vás zde převeze prám, který převozník odráží dlouhým kůlem ode dna. Nedávno jsem si od něj tyč dokonce půjčil a převezl jsem celou rodinku i se stříbrnou služební fóbií sám.

Tenkrát jsme tu pluli vodou a měli jsme na poměrně dlouhých špagátech přivázané petlahve s životadárnými tekutinami. Většinu z nás tak varovný nápis POZOR!!! Řetěz pod vodou!!! včas varoval, abychom si vytáhli petky do lodí. Tomík však zůstával v klidu. „Tomíku, pozor, řetěz pod vodou“… „Jo, jóó“, odpovídá tomík a sedí v klidu dál, zatímco jeho kola s rumem stále pluje kdesi daleko za lodí pod hladinou. „Tomíku, řetěz pod vodou“, důrazně znovu upozorňuje rombe. „Já vim“ odpovídá v klidu tomík a krátce na to začíná analyzovat následující situaci… Jeho petka se zachytává za řetěz, samozřejmě, jak jinak… Provaz se napíná a jejich člun se „staví na zadní“. Tomíkovi mokvá khaki košile a jeho klid je ta tam. Splašeně se prohmatává a hledá nožík, aby odřízl provaz s petkou. To se mu nakonec podaří, provaz přeřízne a vše se vrací do normálu. Chytíme petku a plujeme dál.      

Kapitola 4. – Ponorka

            Říká se, že zpravidla třetí den se mezi skupinou více osob, které spolu tráví dlouhodobě většinu času objevuje obávaná ponorková nemoc. Stále táhneme mandelu, ale mezi námi třemi se nic takového neobjevuje.

            Jistý psychický i faktický rozpad jsme však pozorovali u zbytku výpravy, když jsme ho opět po několika hodinách dopluli.

            Proházené posádky, strnulá komunikace, to vše nasvědčovalo tomu, že proběhla nějaká výměna názorů, které jsme však díky macoše zůstali ušetřeni.

            Tomík si užívá janouchovy šipky a holky mareška s ksůšou sedí spolu na kulatém dětském člunu, což vyvolává úsměv i obavy, zda to holky takto zvládnou.

            Po změně zasedacího pořádku vyrážíme s vědomím, že během pár minut bude naše „silná trojka“ opět opuštěná daleko vzadu a v tom se nemýlíme.

            Po několika kilometrech se však přidávají k našemu stylu jízdy ksůša s mareškou, za nelibého remcání janoucha, který by byl už asi nejraději v Roztokách.

Tento moment je opět zlomový, v těchto místech totiž probíhá historicky první soulodění, kdy spojujeme čluny, společně kalíme a probíhají různé společenské hry, mimo jiné také pinkaná nalezeným míčkem, která nás velmi bavila. Stávalo se, že při chybném podání či nezachycené smeči jsme se pro míček vraceli proti proudu, což janouch už neměl ani sílu komentovat, možná že již nenalézal slov.

              Ostatní vodáci náš způsob plavby sledovali s velikým obdivem a nutno říci, že od těch dob se začalo soulodění na českých řekách objevovat čím dál častěji.

            Zajímavé v této fázi bylo sjíždění jezu, který byl tvořen několika desítkami ba možná stovkami tupých kůlů, přes které tekla voda. Stalo se to, že v těchto místech se rozhodly jez projet mareška s ksůšou. Samozřejmě na kůlech uvízly a snažily se vzniklou situaci vykývat, to znamená, že střídavými pohyby trupem dopředu a dozadu se několik dlouhých minut snažily dostat se z jezu pryč. Nutno říci, že opět ve stavu ne zcela střízlivém vypadalo vše velmi směšně, holky bojovaly doslova o suchou nohu, ani jedné se totiž za živého krista nechtělo vystoupit a šlápnout do vody a člun postrčit.

Kapitola 5. – Vlajka

          V této kapitole bych vyzdvihl skvělý postřeh některých členů. Nutno říci, že přestože naše smysly trpěly neustálým vlivem alkoholu v krvi byli jsme občas schopni i vnímat okolí, možná bych spíše řekl, vnímali jsme nejspíš věci, které bychom za střízliva možná i přehlédli. Toto byl i případ táborového praporu, který avizoval dětský, možná skautský tábor daleko před námi.

          „Hele, čumte, vlajka“, řekl kdosi z nás a ostatní zbystřili. Ano skutečně, možná dvěstě metrů před námi vlála vlajka a my jsme dobrých pět minut vedli debatu, co to asi bude za vlajku, co je na ní, co bude asi pod ní a tak dále, a tak dále…

          Posléze nás toto téma přestalo naplňovat a naše pozornost se začala ubírat úplně jiným směrem.

           Ksůšu však naše tlachání nezajímá, protože ji zaujalo cosi jiného, tajemného, překvapivého. Něco co právě spatřila před sebou…

          Téměř se zatajeným dechem a spadlou bradou se přizvedla a povídá nadšeně: „Ty jo… Vlajka!!!“ Chvilku jsme tápali a nechápali jsme, zda se jedná o dobře promyšlený vtip, který bude mít pokračování, což by nás zrovna u ksůši dost překvapilo, anebo zda to byla tak prozaická a nehorázná nepozornost… Ksůša byla zkrátka vypnutá po celou dobu, co jsme se o vlajce bavili a pak naskočila a řekla to slovo… „Vlajka“. Dlouho se pak nemohla zbavit tohoto hesla, které jí příslušelo jako jakýsi alias po několik následujících let, no my si tu interně můžeme říct, že se k němu čas od času uchylujeme do dneška.

Kapitola 6. – Jak jsem vykrvácel

          Ale abych zde nepropíral pouze ksůšu, přidávám i svou trošku do mlýna… Někde možná hnedle o kousek dál došlo k velké tragédii. Tenkrát nastal asi opravdu nejhorší problém, který nás na Berounce mohl potkat. Ucházející čluny, absence pádel, mokré věci či hlad, to by nebylo nic proti tomu, co se nám stalo teď!!! Prostě, došel chlast!!!

          Opravdu, nebylo se čeho napít, nebylo pivo, nebyl rum, nebyl nikde poblíž obchod či hospoda, prostě nic! Co teď, tato situace pro nás byla nová a v první chvíli jsme nevěděli, co si počít. Objevovali se mezi námi stavy beznaděje, někteří trpěli silnou depresí, celý oddíl byl zkrátka naprosto zdecimovaný.

          Projevil jsem psychickou odolnost a snahu o záchranu ostatních a na první zastávce kde se objevilo cosi jako kiosek jsem vyrazil žebrotou o kapku opojného moku. Bohužel kýžený rum neměli, neměli ani kolu, neměli nic! Obrátil jsem se s vidinou nejhoršího… to je náš konec, věděl jsem, že tuhle zprávu mí kamarádi nepřijmou a někteří nejspíše vůbec neunesou… Znovu se obracím na paní u okénka a ptám se jí jestli skutečně nemá jakýkoliv lihový odvar… Nemá, je jí to prý líto… Stojím dál a dívám se na ní tak, jak se hladový pes dívá na klobásu v ruce svého pána, možná ještě hůř. A v tom si paní vzpomněla, že má v mrazáku odloženou flašku becherovky. Moje radost nezná mezí a nemůže jí zkazit ani přemrštěná cena, kterou si ta milá paní za lahev řekla. Třistapade na tu dobu v divočině u Berounky, to nebylo panečku málo, ale výprava byla zachráněna!!!

          Téměř jsem doběhl k vodě, kde čekali ostatní v naději a pevné víře v mou osobu. Když viděli Becherův nápoj, očividně se jim vrátila chuť do života.

          Odložil jsem bechču na panelový podklad, tuším že v tom místě byl brod a cesta přes řeku. Rozradostněně jsem kolem ní tančil a těšil se až naskáčeme do člunů a zahodíme zátku. Mé nadšení nemohlo skončit jinak… Skopnul jsem láhev a všichni strnuli… Láhev se tříští o beton a bylinný nápoj se rychle mísí s vodou Berounky obdobného zbarvení. Nečekám až mě ostatní dobijí a v tu chvíli stojím znovu u okénka… Paní z mého výrazu čte naprosto čitelně, co se stalo a už má hlavu v mrázaku… „Máte štěstí, měla jsem tam pro strýčka příhodu ty Becherovky dvě“, tu druhou vám nechám za tři stovky, ať nežeru“. Zlatá paní teď zachránila život pro změnu mě.

          Odjíždíme z tohoto místa, které jsem si raději z paměti navždy vymazal. Tudíž nemohu napsat kde a kdy se uvedené odehrálo. Při dalších výpravách po řece Berounce se v tomto úseku dívám na druhý, tudíž levý břeh.

Kapitola 7. – Krašov

            Zástavka, tuším plánovaná dle mapy, pod zříceninou hradu Krašov byla zajímavá už tím, jakým způsobem jsme zde kotvili.

Nevěděli jsme kde přesně máme zastavit, když tu se objevuje mýtina a na ní plácek pro stany a dokonce hranice dřeva. Snažíme se zastavit, ale proud v zatáčce je velmi silný a naše manévrovací schopnosti chabé. Nakonec se chytáme trávy a rákosí a stojíme a voláme na ostatní, aby věděli, že zde stavíme. Tomík s mareškou zastavují stejně komplikovaně a manévr nevyšel a oni plují kolem nás. Tomík se chytá našeho člunu, jenže proud je zde tak silný, že jeho člun se opět deformuje a jeho khaki košile opět vlhne do půli zad. Drží se statečně a odhodlaně, nicméně nakonec boj s živlem vzdává, pouští se a zastavují o kus níž a vracejí se pěšky vodou.

            Mezitím profrčí janouch s ksůšou, kteří netuší, že se zde staví. Když nás registrují, mánévrují ke břehu. To se jim však podaří až za několik stovek metrů, za což nás později trestají totálním opovržením.

            Spaní pod Krašovem je dosti specifické, názory se opět silně rozcházejí, ksůša chce vše nechat dole a jít spát nahoru na zříceninu, kde jsou údajně připravené voňavé postele s čistě povlečeným ložním prádlem. To většina z nás zavrhne a spí se ve stanech, i mandela se postupně umístil nastálo ve stanu u janoucha a ksůši.

            Tady si kupodivu vzpomínám na některé úryvky z večera, kdy jsme pro změnu dost pekelně chlastali a častovali se vzájemně narážkami ne-li urážkami. Mandela si celou dobu sušil své kecky, které jsem mu osobně několikrát vyndával z ohně a hasil.

            Ráno se probouzím s bolehlavem a sám. Ostatní si vyšli nahoru na Krašov a nechali mě tady. Přemýšlím, čím jsem si to zasloužil a zpytuji svědomí. Když se vracejí, potvrzují informaci, že nahoře jsou skutečně postele, dodnes nechápu odkud to ksůša už předešlé odpoledne věděla.

           Poté balíme, mandela si nazuje řádně prosušené boty a ponožky a při spouštění člunů na vodu si spolu s námi všimne, že aniž by si botky zul, stojí po kotníky ve vodě… Jo jo, pálí mu to!!!

Kapitola 8. – Na tři!!!

            K jezu, z kterého voda padá kolmo dolů a není možné ho sjet, opět dojíždíme, jak jinak, než poslední. Jsme zvyklí, že občas proletí komár, vážka, sem tam ptáček. Tady u jezu však lítají pantofle, jedna za druhou… resp. jedna přede mnou druhá za mnou a obě míří na tomíka. Pohled směrem, odkud věci létají napoví, že vrhačem je mareška. Tentokrát jsme bohužel dojeli pozdě a příběh známe pouze z vyprávění.

            Inženýr Tomáš Straka totiž spočítal, že jednodušší než přenášet člun několik metrů, bude spustit ho na provaze z hrany jezu. Vše pečlivě zvážil a připravil a vysvětlil i háčkovi, marešce, která se na akci dívala s lehkou nedůvěrou, jelikož všechny své a téměř všechny mé věci již měla mokré. Tomík ji ubezpečil, že má vše pod kontrolou a že člun rozhoupou a na tři pouští směrem od jezu a valící se vody.

            Napočítáno bylo dobře, jen synchronizace posledního pohybu nebyla dokonalá a rozcházela se, řekněme, absolutně. Člun padá přímo pod valící se vodu a věci na člunu berou za své, síle vody neodolávají ani tehdy tak kvalitní lodní pytle.

            Mareška je v transu, myslím, že pokud by tomík neutekl, kličkujíce mezi pantoflemi, byl by na místě zabit!

Kapitola 9. – Teď jsem Ti dobrej!!!

                  Další den začíná pokusem o narovnání vztahů ponorkou pokřivených a posádky se zkusmo vracejí na svá místa.

Opět se ocitáme sami, a plujeme tichým údolím Berounky, míjíme vzrostlý rákos na levém břehu a slyšíme za zátočinou hlasy.

                  Ozývá se cosi jako debata, rákos ustupuje a před námi se objevuje následující scéna… Tomík stojí na břehu a mareška se chystá vystoupit ze člunu. Není to žádná laňka a vystoupení z rozkývaného polonafouklého člunu na blátivý břeh jí dělá lehké potíže. Proto natahuje ruku směrem k tomíkovi, ten na oplátku podává marešce svou ruku jako gentlemanské gesto. V tu chvíli si však vybavuje úryvky předchozích debat, kde na něm často nezůstalo vlákno suché a uvědomuje si, jaká to úžasná příležitost se v tuto chvíli naskytla. Pomsta, totální, brutální pomsta bylo to, co následovalo… Přesně v okamžiku, kdy mareška stála jednou nohou na kluzkém břehu a druhým záchytným pevným bodem byla tomíkova paže, tomík sevření uvolňuje a se slovy „teď jsem Ti dobrej!!!“ posílá marešku zpět do vody. Neštvalo mě, že jsme pluli stále daleko, daleko vzadu, ale přijít o tento zážitek, to by mě tedy mrzelo. Díky tomíku, bezva načasování. Nutno říci, že mareška má v tuto chvíli na sobě pouze mé oblečení, své nemá snad ani kalhotky. Tudíž jsem si právě teď namočil spoustu věcí, ale stálo to za to!

                  Ponorka pokračuje, vztahy mezi jednotlivými účastníky se mění jako aprílové počasí. To vše vlivem několikadenního skupinového pobytu v přírodě, mladého a emotivního přístupu a různě provázaných citových vazeb mezi jednotlivými zúčastněnými (každý asi bude vědět, co mám teď na mysli).

                  Nicméně toto není důvod k tomu, abychom nějak předčasně opouštěli výpravu, kamarádství stojí ještě stále někde vysoko nad těmito přízemními pocity a v podstatě bez výjimky trvá dodnes, očištěné od  emocí a citů v té nejryzejší podobě.

                  Řeka nás nese dál jen janouch má neustálé ambice jí předjet…

    Další etapa míří k Hostinci u Rozvědčíka, vyhlášené to hospodě z příběhů Oty Pavla, který popisuje tato místa jako je Rozvědčík, přívoz Karla Proška, Branov a další.

                  Nekončíme až u Rozvědčíka, ale o něco výše, na pravém břehu na louce, kde je opět malý plácek pro několik stanů. Jsme tu sami, široko daleko nic, než pár chatek a na protějším břehu dětský pionýrský tábor.

                  Postavíme stany a celtu, vaříme nějaké instantní dobrůtky a z protějšího břehu se ozývá hudba. Robert Miles, tenkrát veliká pecka, alespoň pro mne a janoucha.

                  Vyrážíme po zvuku, polem nepolem a popálení od kopřiv jsme dorazili ke dvěma chatám. Hudba šla skutečně z tábora na druhém břehu, tudíž hledáme plavidlo, kterým překonáme řeku. Kromě malého dětského nafukovacího bazénku však není nic k dispozici. Usoudíme, že bazének nás neunese a tím naše výprava za Milesem končí. Dnes si říkám, zaplaťpánbůh, co bychom asi na druhé straně dělali, tančili s dvanáctiletými děvčátky na Michala Davida…? Nevím, nevím…

Kapitola 10. – Jak jsme si prokopli cestu plotem

            Zastavujeme se v hostinci u Rozvědčíka, protože ta se na Berounce jednoduše vynechat nesmí. Blíží se konec této slavné plavby, která jasně nasměrovala životy některých z nás. Od té doby totiž jezdíme vodu opakovaně a pravidelně a netuším co by bylo, kdyby se tato první spontánní, nepřipravená a nikdy neopakovatelná  voda neuskutečnila. Konstatovali jsme dnes (2009) s rombem, že bychom asi trapně jezdili k moři, či seděli doma. Asi ne, dříve nebo později bychom si cestu k řece nejspíše našli, ale kdo ví?

          Za zmínku určitě stojí Týřovické skály či čertova skála, která monumentálně vystupuje z vody a z profilu skutečně připomíná čertisko. Přívoz u Prošků, či Křivoklát, prostě nádhera. Okolí Berounky zůstává romantickou přírodní scenérií podnes, komerční podtext je tu jaksi potlačen do pozadí, zřejmě obyvatelé údolí kolem této řeky nejsou tak posedlí penězi, jako je tomu často například na Vltavě. Tady je to prostě tak, jak to je, ber anebo nech být. Došli Ti peníze, sedni na autobus a jeď, nejbližší bankomat máš v Berouně nebo Rakovníku. Chceš se vysprchovat? Jó kamaráde, tos neměl jezdit na Berounku, zajdi se umýt do řeky. Berounka je prostě svá a má veliké kouzlo a možná díky němu jsou z nás a z našich dětí teď větší či menší vodáci.  

          A to kouzlo pro nás končí v Roztokách, malé vísce sousedící s vedlejším Křivoklátem. Postavíme naše chatrné příbytky, je div, že ten týden přežily a mažeme do hospody. Zkracujeme si cestu kolem zahrádek, kde na konci je nutno vystoupat nahoru na most po rezavém a dosti chatrně vyhlížejícím žebříku.

          Cestou zpět patřičně posíleni již žebřík pro jistotu míjíme a zahrádky obcházíme z druhé strany. Zvolený úsek se nám zdá však příliš dlouhý a tak jsem se rozhodl, že prokopnu několik planěk a zkrátíme si cestu přes jednu za zahrádek, kde si natrháme i nějaké to jablíčko či jiné plody. Opakovaně se namísto do planěk trefuji do mezery mezi nimi a má noha končí znovu a znovu v luftě. Z tohoto důvodu tento nápad opouštím, a dnes jsem za to rád!

          Dorážíme do tábořiště, které nemá ani základní náležitosti a to ani dnes. Tam se dorážíme zbytky alkoholu, který máme nalahvován do foroty a nad ránem jdeme spát.

          Probudí mne  podivné duté údery do země, které se přenášejí přes slabou karimatku přímo do mé lebky. Chvilku přemýšlím, jestli to už jsou poopilecké kovadlinky, které ráno rozhodně očekávám, ale tyhle údery nejdou z mé hlavy. Jdou z venku a tak se vylézám podívat, co se děje…

          Mohou být asi čtyři hodiny ráno a venku mandela štípe o zem dříví, jako by se nechumelilo. Prý mu je zima, tak si rozdělá oheň. Koukám na něj a ne jen já, i ostatní vytáhla zvědavost ven ze stanů a všichni na mandelu rozespale a přiblble koukáme. Je to přesně ta situace, kdy nezbývá než říci nic jiného než... „Tak to sedí!!!“