Minikolaudace a krásenské putování

 

          Popsaná akce proběhla 30.12.2009, tudíž den před silvestrem a možná, že oslavu příchodu Nového roku i trochu zastínila.

Vzhledem k tomu, že níže popsaná příležitost se naskytla pouze a jedině jednou, nebylo možné ji nevyužít. Rozestavba našeho rodinného domu, kterou má z převážné části na hrbu čůza, byla přesně v té fázi, kdy bylo možné uvnitř hrubé stavby uspořádat ryze pánskou sešlost. Vybavenost a upravenost indooru totiž naprosto vylučovala účast něžnějšího pohlaví.

          Výhodou pro nás bylo, že nemusíme dbát na pořádek, uzpůsobíme si vše pouze a jen podle našich představ. Zkrátka holé zdi, beton, stará kamínka provizorně zapojená do komína a spousta stavebního materiálu, který se při troše fantazie proměnil tuhle v sezení, tuhle v jídelní stůl, tuhle v lůžko, prostě dle libosti a momentální situace.

          Plán byl následující… Po srazu na našem pozemku, pro názornost nazvaného „U Zvonice“ bylo nutno připravit objekt do obyvatelného stavu. To obnášelo především zajistit světlo, teplo, posezení a spaní. Jak bývá mým špatným zvykem, nic nebylo připraveno. První, kdo byl na místě, byl tomík, holt komu čest, tomu čest… je na něj zkrátka spolehnutí. Měl za úkol, jak jinak, uvařit gulášek.

          Druhý se zpožděním já a se mnou rombe a jindra (můj tchán, který se zpravidla na krásenských pařbách vždy nečekaně zboří)… V Krásně na náměstí na nás ve svém letitém Volvu čeká Tom, překvapení večera pro vodáckou část party. Přeskakuje k nám do auta, ale ještě si prý musí do auta pro peřiny. Říkám, jasně vezmi si spacák a pojď… „víš, ty deky jsou trochu objemnější“. „Cože?“ Asi jsem špatně slyšel… Ne, slyšel jsem dobře, Tom se sehnul a vytáhl z auta polštář a peřinu, klasickou duchnu v pestře vzorovaném povlečení!!! „Co to máš, ptáme se pobaveně, ty nemáš spacák???“. „Nemám, vole, ten mám doma, jenže jsem jel od našich a tak sem si vzal deku a polštář“. No super! První perlička dnešního večera, Tom bude spát na betoně bez karimatky a pod pěřinou.

Dorazili jsme na místo, hodnotím situaci a shledávám, že je v půl páté v zimě podstatně větší tma, než jsem předpokládal, okna byla navíc zakryta fólií, což potemnělé místnosti zrovna nepřidalo. Priorita tedy leží na osvětlení prostoru a odsouváme proto podpal v kamnech.

          Centrála, někde by tu měla být centrála… Kde je sakra čůza, měl tu být na čtvrtou a postarat se o světlo… není tu a telefon má nedostupný… tomu říkám lumpárna…

Běhám po baráku, ale centrála nikde. Jelikož se mezi námi objevily baterky, zanechám pátrání po centrále a snažím se rozdělat oheň v kamnech. Nedostatek světla mi to dvakrát neusnadňuje, nicméně asi na třetí pokus za vydatného foukání do kamen se podaří vykřesat jiskru, z níž se později stává plamen.

          Dovolávám se čůzovi, který však netuší, kde může být centrála… Nicméně je na cestě a prý to nějak vyřeší. Šťastnou shodou okolností se v antoníčku pod domem zrovna touto dobou vrtá elektrikář, pověřený ČEZem k připojení domu do rozvodné sítě.

          Nedá se nic dělat, ačkoli tu zatím nejsme všichni, roztáčí se první runda, která sestává, jak jinak než ze zelených a zlatých kalíšků. Doráží čůza a avizuje chorobu, která mu nejspíše nedovolí se na akci zdržet. Svého hlavního úkolu se však zhostil a připojuje stavební rozvaděč z něhož bychom měli vyloudit energii pro těch pár žárovek v domě. Daří se, skvělé!!! Světlo svítí a byť je to spíše shoda šťastných náhod, rozhodně je to důvod se napít.

          To už je veselejší, světlo svítí, oheň v kamnech plápolá a v domě začíná být útulno. Přesunem ytongů, pytlů, prken a dalšího materiálu vzniká robustní stůl pro deset osob a lavice k pohodlnému sezení.

          Tomík si nasadil kuchařskou zástěru a vrhá se na základ guláše, zatímco já čůza a rombe ještě máme nějaké pojížďky po Slavkově. Vyzvedávám doma nějaké další vzorky chlastu a pár dalších věcí a daří se mi zabouchnout si klíče v zámku zevnitř. Sérií úkonů hodných bytového chmatáka se vkrádám do našeho bytu, nicméně dolů před dům dorážím se znatelným zpožděním. Jak čůzu tak rombeho pravdivá výmluva velmi pobaví, prý jestli nemám něco lepšího, že tato výmluva se používala už na základní škole. Ještě několikrát se je snažím přesvědčit o tom, že jsem si dveře skutečně zabouchnul, ale když vidím jejich pobavené tváře, raději to vzdávám.

          Vracíme se do Krásna, kde je již znatelně tepleji a gulášek začíná krásně vonět. Začíná mě to bavit!

          Plán večera byl následující… 16-18 hodin, přípravy. 18 hodin – welcome drink (ten jsme si netrpělivě dopřáli již několikrát), 18 -20 hodin volná zábava. Ve 20 hodin odchod do nedalekého hostince u divočáka, kde jsme místním šetřením zjistili, že mají dostatek čerstvého piva, zelené a hrubý nedostatek rumu. Ve 22 hodin výstup na krásenskou rozhlednu a to i přes přísný zákaz našich žen a také přes vytrvalý déšť dopadající na promrzlou zemi… Reakcí vznikající skupenství jistě není těžké si domyslet. Cca na půlnoc přípitek na vrcholu rozhledny, sestup a návrat na základnu ke Zvonici.

          Až na mírné odchylky od časového plánu vše klapalo. Vynikající guláš před odchodem do hospody nás naladil a u stolu v hospodě dostává zábava spád. Během cesty k Divočákovi dochází k první ztrátám. Jindra sebou praštil hned z večera a poranil si nohu v kyčli. Tom sebou praštil zrovna tak a po zbytek večera statečně skrýval slzy bolesti.

          Padla desátá hodina, čas k zahájení výstupu. Pár minut předtím se mi na telefonu objevila zprávička, v níž moje manželka Míša s politováním konstatovala, že jí mrzí to děsné počasí, které nám výšlap na krásenku znemožnilo. Nechápal jsem co tím, myslí… Těch pár kapek, přeci nejsme z cukru…

           Vyrazili jsme a s námi i stará babka, která statečně pajdala naším tempem. Spolu se zjištěním, že to není místní starousedlice, ale můj tchán jindra, který má po pádu na ledovce výrazné potíže při chůzi, se u mě objevily pochybnosti o tom, zda by se měl v tomto stavu pokoušet spolu s námi o vrchol. Taktně se mu snažím vysvětlit, že by měl někdo topit a hlídat oheň, také že je třeba ogrilovat naložené maso než se vrátíme. Nechtěl o tom ani slyšet, nenechal se ani podpírat, prostě nasadil si roubík a evidentně překonával sám sebe.

          Cesta, kterou jsme si vybrali, nebyla jednoduchá. Volili jsme přímý směr a překonávali elektrické ohradníky, v nichž sice v zimě nebyl proud, ale ve tmě nebyly vidět a slušně se zařezávaly do stehen. Salta, kotouly a další akrobatické kousky ani nekomentuji, jejich technické provedení totiž nedokážu dost dobře popsat. Také si myslím, že majitel místních pastvin a ohradníku pan Nádeníček nás zřejmě nebude mít posléze v lásce.

          Došlo i na koulovačku, všichni proti všem a raněné nevyjímaje. Přestože jsem zdatně uhýbal a poskakoval, několik zásahů jsem utržil, hůře na tom však byl rombe, který dostal zásah přímo do oka. Kdo ho zná, však ví, že je těžké rombeho do oka netrefit.

          Po bitvě nás čeká těžký úkol, překonat potok , který je příliš široký na přeskok, příliš málo zamrzlý na přechod a příliš hluboký na přebrodění. Zde se naše parta dělí a každý hledá svou cestu přes vodu pokud možno suchou nohou. První, koho suchá noha opouští je tomík. Volil cestu po ledu, ten však nevydrží a tomík se propadá a od této chvíle čvachtá. I za tu cenu se však dostává na druhý břeh a já mu házím láhev cocacoly s rumem od níž však nemám víčko. Zdůrazňuji tedy maximální soustředění. Marně, tomík láhev chytá, pouští a tekutina uniká a rychle mizí v potoce. Vcelku sehraně se rozhlídneme, zda si tragické nehody nikdo z kluků nevšiml… není tomu tak, což pro nás znamená reálnou šanci přežít… Tato malá rebelie, která nám prošla bez potrestání, nás hodně pobavila, v tuto chvíli si ji však necháváme pro sebe. Věřím, že by nás tu kamárádi nechali klidně zmrznout, pokud by zjistili jak rychle jsme kolu s rumem „vypili“.

          Postupně všichni překonáme potok, a suchou či mokrou nohou pokračujeme ve výstupu k rozhledně. Postupujeme travnatým terénem, který stoupá mírně nahoru. Opět se objevují pochyby o správném směru, ale shodujeme se na tom, že pokud k rozhledně, tak do kopce. Tato úvaha se ukazuje býti správnou a před námi se po několika stech metrech objevuje osvětlená štíhlá silueta kamenné rozhledny, vyčnívající z lesa, který jí ze dvou třetin obklopuje.

          Výstup nahoru spočívá ve vystoupání po 120 schodech, z nichž zhruba prvních 40 tvořil čistý led. Opět jsem trpěl obavou o svého tchána, který překonal bolest a vyčerpání a i přes několikeré doporučení, aby výstup vzdal, že mu budeme vše vyprávět, došel až sem a stoupal s námi na vrchol. Jistil jsem ho zespodu a přemýšlel o smyslu toho co dělám. Myslím, že pokud by se svalil, jedeme dolů spolu jelikož na ledovém schodišti nebylo nic co by nás zastavilo.

          Bylo to náročnější než jsem původně čekal, nicméně odměna v podobě pohledu do potemnělé, tiché, zimní krajiny byla naprosto dostačující. Pro tentokrát nikdo nezvracel, objevily se však slzy dojetí.

           Sestup dolů byl nečekaně mnohem horší než výstup, opět jsem se snažil jistit jindru, tak, abychom sestoupili v pořádku a ve zdraví, což se nám nakonec podařilo.

          Udělali jsme pár fotografií, které pro tentokrát stojí opět za prd.

Cestu zpět volíme čistě zeměpisným odhadem tak, abychom vyšli přímo na základně. Proto se naše zpáteční trasa odchýlila a vedla nás kolem domku-vodárny, od něhož terén padal prudce dolů. Náročný sestup vyžadoval silné soustředění. Postupně jsme dobíhali tento skopec a objevovali jeden po druhém vrchol dnešního večírku!!!

!!!!!!!!!!                    !!!!!!!!!!!

          Odstavená červená tatra 148 (cisterna), která tu uprostřed pole stála s vybitými okny, sloužila zřejmě jako zásobárna vody pro dobytek na pastvě.

          Pro nás to v tuto chvíli byla cisterna plné legrace a nápadů. S klukovskou radostí jsme usedali střídavě za volant, prolézali torzo auta, fotili se za volantem, prohlíželi dosud kompletní, kdysi vzduchem chlazený motor…

          Korunu tomu všemu nasadil Ivan, když nečekaně proskočil předním oknem a přemetem po kapotě přes přední nárazník dopadl do parakotoulu přímo před zraky překvapených kluků. Tuším, že při dopadu na nohy ještě cvičně rozpažil a uklonil se. To byla velká paráda a od té doby mu nikdo z nás neřekne jinak než Gercháne nebo ty starej paragáne!

          S těžkým srdcem jsme tu starou červenou tatrovku s nápisem Nars s.r.o. opouštěli. Naše cesta klesala pastvinami, několikrát jsme nacvičovali přemety přes ohradníky a když jsme dorazili na cestu u našeho nedostavěného domu, seznali jsme, že je tu jeden led. Soutěž o to kdo vydrží stát nejdéle bez upadnutí neměla vítěze.

          Vítězem se stal tedy kontumačně Ivan, protože dokázal dojít k autu a vyndal boby. Tudíž než jsme se přivřeli uvnitř domu a dali si sušit navlhlé, tedy spíše skrz na skrz promoklé svršky, sjeli jsme si ještě několikrát na bobech hromadu štěrku.

          Pak příchází ke slovu opět rum, zelená a tomík, který v hrnci po guláši připravil ještě naložené kuřecí medajlonky ve vlastní šťávě. Výsledkem byl opět šmákózní pokrm.

          No a pak už jsme jen popíjeli a kecali a kecali a popíjeli a postupně se vytráceli do různých místností té naší hodně hrubé stavby, každý šel spát tam, kde se mu nejvíc líbilo.

          Nakonec jsme zůstali dole pouze já a Ivan a když jsme asi ve čtyři ráno usoudili, že je čas jít spát, upadli jsme prostě na zem tak jak jsme byli. Prostě paráda.

          Tak jak jsme se nad ránem vytratili, tak jsme se ráno zase postupně objevili a pojedli a začali se pomalu rozjíždět domů. První vyrazil tomík, aby zjistil, že povrch cesty je stále velmi kluzký. S velkými problémy došel k autu, během chvilky však přišel na to, že i přes vytočená kola se auto sune stále rovně. Škodolibě jsme jeho počínání sledovali za oknem a ani jsme nevěděli, že nemůže auto opustit, aby si pro nás došel, jelikož ruční brzda ho na ledu neudrží.

          Nakonec jsme se slitovali, vzali jsme popel na posyp a šli ho vysvobodit.

Podotýkám, že čůza přesto, že mu z večera nebylo vůbec dobře, absolvoval vše s námi a odjížděl kolem druhé hodiny ranní.

          Ráno dorazil na kontrolu jeden z jeho zaměstnaců, roman, a mimo jiné nám sdělil, že centrála, kterou jsme večer nemohli ani za boha najít, což nám působilo značné potíže s orientací ve tmě, je zahrabaná v hromadě uhlí. Jak to, že nás to jen nenapadlo J

          Závěrem tedy, hodnotím akci jako velmi vydařenou a upřímně díky všem zůčastněným, zejména poté čůzovi za osvícení, tomíkovi za nakrmení, tomovi za oživení, rombemu za zatmavení, jindrovi za dopajdání a konečně ivanovi za paragánské představení. Nočním pochodům a rumu zdar, NAZDAR!!! J