Vltava 2009 – den 6. plavba Zlatá Koruna – Dívčí Kámen

      Ráno ve Zlatce nebylo po tak bouřlivé noci bolavé, jak bychom očekávali, tedy opět s výjimkou barnyho. Ten, ačkoli se své oslavy neúčastnil, trpěl po ránu problémy střevního i žaludečního typu. Vypadalo to, jako bychom na něj přehodili kocovinu příslušící nám všem zúčastněným... znásobenou pěti.

    U nás ostatních spánek na čerstvém vzduchu a kvalita požívaných tekutin (pouze rum a zelená) udělali vstávání snesitelným, ačkoli nás děti budili opět několik minut po půl sedmé. Po včerejším rozhovoru s panem Berkou ohledně děravého raftu ohrožujícího životy jedné z posádek, čekám ráno modrou dodávku s vlekem. Pan Berka nám dovezl nový raft výměnou za ten puklý. Jelikož důkladným přezkoumáním jsme zjistili závadu stávajícího flastru, upozorňuji, že to nebyl výsledek naší včerejší amatérské práce v Krumlově, což seznal i pan Berka s tím, že nám nebude účtovat žádnou škodu. Musím říci, že je to galantní podnikatel, a nepovažuje vodáky za dojné krávy, jak to s oblibou dělají některé jiné půjčovny lodí. Pro příklad bych uvedl půjčovnu U Lávky z Dobřichovic na Berounce, kterou vlastní paní Marie Korytová. Ta nám v roce 2002, kdy jsme při katastrofálních povodních museli vodu nedobrovolně zabalit již druhý den, naúčtovala hezké tři dny půjčovného a obě dopravy s tím, že by chudák na povodních prodělala gatě. Ano, ano, někdo to zaplatit musí, tak proč zrovna ona. Paní projevila karakter. To jen taková menší odbočka, kdyby jste s paní měli někdy v budoucnu tu čest.

                  Takže jsme po snídani, kterou jsme pro tentokrát odbyli v kempu, nedokopali jsme se dnes zajít ani pro zásobu rumu a koly, dokonce ani k nákupu buřtů, které jsme měli v plánu opéct na Dívčím kameni, kde ze zkušenosti víme, že to je zpravidla jediná možnost jak nezůstat večer o hladu. Upřímně se přiznám, doufal jsem, že se na „louce“ pod Dívčím kamenem od naší poslední návštěvy něco muselo změnit. To byl však veliký omyl! Píšu záměrně louka, jelikož nazývat tento prostor tábořištěm, nebo snad dokonce kempem je naprosto nezodpovědné a mohlo by být pro někoho zavádějící. Za chvíli vysvětlím proč…

                  Zpět do Zlatky... Vyrážíme tedy bez jakéhokoli proviantu a lehce si dnes zahráváme s osudem, ale i to k vodě patří. Děti jsme v zájmu rychlejšího balení osadili nanukem, následkem čehož měli některé z nich smetanovou obličejovou masku, už nevím přesně, o které děti se jednalo… viz. foto.

                  Co se týče mezipřistání, bylo naplánováno na destinaci, které interně říkáme „placky“. To proto, že na této zastávce po pravé straně řeky se usadila partička volnomyšlenkářů, kteří opravdu působí na první pohled velice uvolněně. Sestrojili si jednoduchou kamennou pec, na níž smaží ty nejjednodušší placky na světě. Stačí mouka, voda, česnek a několik druhů omáčky a na světě je dobrota nad dobroty. Ve spojení s hladem, dobrým pivem, příjemným posezením a několika zábavními zařízeními připomínajícími svou konstrukcí středověk, se jedná o opravdu geniální nápad. Cena 30,- korun za placku je sice mírně řečeno nadnesená, ale tohle je příplatek za originalitu a to zde platí doslova.

                  To je také důvod, proč je tu za hezkého počasí vždy fronta a každý si na tu svou placku musí pár minut počkat. Možná, že zástupy hladově vyhlížejících lidí, možná, že syndrom vyhoření, anebo prozaicky nedostatek hulení způsobil, že letos byl jeden z „plackařů“ nečekaně nerudný a výbušný. To když si vojta čupnul a z jeho vesty, možná i odjinud, vytekl čůrek vody. Nebyli bychom to my, abychom si k tomu neodpustili pár uštěpačných poznámek, díky nimž se pan Placka vůbec o nehodě dozvěděl. Avšak zasáhlo ho to natolik, že nám, uprostřed improvizované kuchyně, kde se vše odehrávalo naprosto „in natura“, kde bez náznaku přehnané hygieny podával lidem stravu rukou týden nemytou, začal vysvětlovat, že se tohle nedělá a jestlipak tohle klouček dělá Bartoňům také doma v kuchyni? Načež dostal od čůzy lakonickou odpověď. „No... dělá". To ho poněkud rozhodilo v rozletu a za tlumeného brblání pod vousy, které neměl, zanechal přednášky o hygieně a dál se věnoval činnosti tak výdělečné, až ho to myslím sralo. Nejspíše v tom však bylo to hulení, věřím, že potáhnuvše dvakrát z povedeného špeka, ještě by za to vojtu pochválil a přidal by se ke hře „kdo počůrá Rastamana". Nebyl však naladěn a zřejmě proklel naši výpravu, věřím, že tyto schopnosti měl, a probudil k životu povltavského vira, kterého v sobě od pondělí statečně držel dochtor.

                  Poseděli jsme, pojedli jsme, vykoupali se v řece, což si zde užili specielně děti a odrazili lodě dál po proudu. Dívčí Kámen již nebyl daleko, ale někteří z nás se stihli ještě ze zbytků alkoholu lehce načnout. Překvapilo nás, jak rychle jsme se na místě, kde pro dnešek nocujeme, ocitli.

                  „Louka“ zela prázdnotou a museli jsme se vydat na průzkumnou výpravu, abychom zjistili, že toto „tábořiště“ ještě žije. V kiosku nám potvrdili, že ano a to s typickou pohostinností, která u majitelů či nájemců tohoto místa panuje od nepaměti. Ještě jsme ani nestihli rozbalit naše plátěná obydlí a už tu byl pan správce, „Kotrč", jak říká rombe. Stále stejný, velmi vtipný majitel lesa a okolí, nás stáhl o koruny za nic. Zázemí tohoto, já nevím, no, hmmm, no tak dobře... tábořiště... fujtafl, je totiž naprosto nedostatečné. Kiosek, kde se za pultem plahočí dvě strašidla, která sem asi chodí na druhou směnu, když mají odstrašeno na nedaleké zřícenině hradu, funguje (a to je zase velmi nepřesný výraz) od devíti do devíti. Jenže sortiment skýtá toliko instantní polévku, klobásu a párek, tatranky a nápoje, které se dají uvařit z vody. Po deváté večer je k dispozici už jen voda v umývárně a kořínky, červi a myši, které si ti schopnější uloví. Na dotaz, zda nemají k prodeji buřty na oheň a chléb nám bylo řečeno, že nám mohou prodat klobásy na kusy á 45,- korun a krájený chleba v obdobné ceně za měrnou jednotku.

                  Ten stejný pan správce nám vloni vyčinil, že jsme si v jeho lese pokáceli soušku a hodlali jsme ji spálit. Nakonec si od nás odnesl několik stokorun za to, že si dřevo nařežeme a z jeho lesa uklidíme.

                  Napadá mi zde typické cimrmanovské – otevřel si veřejné tábořiště u vody pod zříceninou Dívčího kamene, ale chodili mu tam lidi. Asi nečekal, že připlují po řece, což ho evidentně překvapilo, jelikož jiná cesta sem prakticky neexistuje. To může potvrdit i čůza, který se marně snažil vyjednat s „Kotrčem" zvednutí závory pro příjezd taxíku. Jeho cesta, jeho louka, jeho les, a cizí vodáci, fuj! Budiž mu k dobru, že měl v kiosku opravdu vymazlenou nástěnku, možná ještě nepostřehl, že porevoluční režim už nástěnky a vlaječky nevyžaduje. No jedním slovem, hnus. Pokusíme se napříště tomuto místu vyhnout, případně zkomponovat nehodu, při níž „Kotrč" nešťstnou náhodou upadne, pak se zvedne popojde k řece, znovu upadne tak nešťastně, že se hlavou třináctkrát uhodí o kámen a pak dopluje k Boršovskému jezu, kde opět velice nešťastně propluje zrovna otevřený česlemi přímo do turbíny místní elektrárny.

                  Naštěstí jsme již měli v okolí zmapovaná zařízení, která zmíněné nedostatky kompenzují. Pro tentokrát to byla hospůdka hluboko v lese s poetickým názvem „Staré Časy“. Opravdu krásná chaloupka, kde bylo snad vše původní, byla uzpůsobena tak, aby dokázala obsloužit několik žíznivých a hladových kolemjdoucích, prchajících z kempu u fašisty-komunisty. Zde se poprvé projevila neposlušnost posádky a přesto, že jsem vydal jasný rozkaz, že se jde do hospody hromadně, nakonec jsme dorazili pouze ve složení nejvěrnějších – já (náčelník), dochtor, rombe, barny, kubík a kája. Jistě by vyrazil i čůza s vojtou, na vojtíška však, po prokletí panem Plackou za čůrání u pece, přeskočil povltavský vir, kterého dochtor již nedokázal déle držet na uzdě. To byl začátek velkých trablů, které obešli prakticky celou posádku.

Dali jsme si po pivíčku, něco k snědku, vyrobili pár fotek a jako degustiv posloužil, jak jinak, panďuláček rumu a zelené, prostě jako za starých časů.

                  Zpět nám děti opět skočili za krk a vyrazili jsme se podívat, co udělal pobyt v kempu se zbytkem výpravy. Cestou jsme posbírali dřevo na plánovaný oheň, přesto, že nebylo co upéct. Jelikož předpověď počasí onlajn, kterou jsem v mobilu pečlivě sledoval, avizovala večer přívalové deště a silné bouře, tušili jsme, že z ohně nic nebude. Upozornil jsem ostatní, aby pro dnešek nešetřili kolíky a i špagátky u stanů, o kterých jsme do teď nevěděli, k čemu slouží, jsme pro dnešek použili. Předpověď nelhala a déšť se spustil v okamžiku, kdy se tarzánkovi podařilo rozfoukat oheň. Kromě káji, která stihla opéci klacek, neopekl již nikdo nic. Řekl bych, že pro dnešek jsme spíše ostrouhali.

                  Na druhou stranu jsme využili deštivého počasí k tomu, abychom za šest dní snad poprvé šli spát před půlnocí a dali spočinout unaveným údům. V tu chvíli jsme ještě netušili, že obávaný vir s námi usnout nehodlal.

                  Déšť a vítr sílil a tak nás velmi překvapil čůzův hlas vně stanu. Čůza hlásil, že vojtíšek se nelepší, má horečku a zvrací. Volá taxíka a jede s ním na pohotovost.

                  Je nám vojtíška líto a držíme palce, aby to nebylo vážné a mohl pokračovat v plavbě. Přesto se nemohu zbavit špatného pocitu, který na mě už v tu chvíli seděl. Dostupnost kempu, počasí a vůbec cesta do Budějovic na pohotovost, to jsem klukům nezáviděl a přiznám se, že jsem si hrozně nepřál je následovat. Divný pocit měl své opodstatnění, kolem půl desáté začíná zvracet i bája. A to je zlé. Volám čůzovi, zdali už znají příčinu, zatím ne, čekají, zeptají se a dají vědět. Bája to zaspala a my čekali co bude dál, musím říct, že s pocity smíšenými. Čůza volá, že se vracejí s čípkem proti zvracení, který však dostali jen pro svoji potřebu. Budeme li potřebovat tento lék, čeká nás stejná anabáze. Bože, to je středověk.

                  Kolem půlnoci doráží čůza s vojtíškem, bája spí a my jdeme všichni s pocitem falešného klidu také spát.

Vltava 2009 – den 7. plavba  Dívčí Kámen – Boršov nad Vltavou

Ráno bája ještě blinkne, ale vypadá to, že se s virem poprala statečně, nasadili jsme jí dietu a dopoledne už byla z nejhoršího venku. Ne tak docela vojtíšek, teplota neustoupila a čůza zavelel k ústupu! Smutné ráno. Kluci sbalili věci a odjeli taxíkem směr Budějovice, kam už pro ně vyrážela jejich mamka, alča. Špatná zpráva byla, že pro tuto chvíli se ruší odvoz zavazadel zpět do Slavkova, jelikož by to bylo organizačně náročné. Naštěstí došlo následně k přehodnocení a přichází dobrá zpráva, zavazadla autem pojedou.

                  U báji ani u ostatních dětí se další příznaky viru neobjevily, tudíž jsme pobalili a vyrážíme dál. Čeká nás plavba z Dívčího Kamene do Boršova nad Vltavou. Kemp se jmenuje příznačně „Poslední Štace“, jelikož dál do Českých Budějovic je trasa již údajně kamenitá a mělká a pro splouvání nevhodná, nevím, nikdy jsme to nevyzkoušeli.

          Úsek není dlouhý a vzhledem k tomu, že se blížíme Českým Budějovicím, městu, kde by chtěl žít snad každý, kromě mě teda, ani krajina již není tak panenská jako v úsecích předchozích. Přesto nacházíme pod přírodním splávkem ještě malebné zákoutí po levém břehu, kde se nachází cosi jako hospůdka, vytvořená ryze improvizovaně. Prodlužujeme si zde dnes až nemile krátkou trasu a také pocit, že jsme ještě na vodě, protože pomyslný konec se nezadržitelně blíží. Nakládaný sýr, zelňačka v několika posledních porcích o něž se strhla bitka, klobása, párek… Menu, které nepřekvapuje. Po týdnu stravy složené opakovaně z kombinace výše uvedených pochutin už vpravdě není lehké volit tak, aby se chuťové buňky netvářili znuděně. Neplatí to pro naše menší děti, pro něž párky, klobásy a smažené pochutiny všeho druhu jsou téměř národním svátkem. Dáme zde po pivku, obdivujeme roztočové království – přístřešek s několika sestavami starých sedacích souprav, nevím kdo v nich sedává, ale ani po šesti dnech sezení na raftu a tvrdých lavicích u kiosků bych to já osobně neriskoval. Možná jsem cimprlich.

          Cca po hodině vyrážíme dál s tím, že nás čeká poslední jez v Boršově, který se navíc nedá vůbec sjet. Pod ním je vodní elektrárna a neexistuje tu šlajsna, na vodáky se zde zkrátka nemyslelo. O to větší je naše překvapení, když se před námi na jezu objevuje kanoista, který se kyvadlovým pohybem blíží betonové hraně nesjízdného jezu. S napětím ho pozorujeme v domění, že v přímém přenosu sledujeme jeho pokus o sebevraždu. Stále čekáme, kdy si svou chybu uvědomí a začne se zoufale snažit o návrat do klidné vody před jezem. Opak je pravdou, ještě párkrát hrábne a jakoby volným pádem mizí z našeho zorného úhlu. Zabereme do pádel v domění, že mu třeba ještě můžeme pomoct.

          Než jsme zakotvili a vyhrabali se na břeh, seděl už odvážlivec nejspíš v Boršovském kempu u pivka. Ukázal nám, že poslední jez, který považujeme za nesjízdný, se za vyššího stavu vody dá vcelku dobře sjet. Po přehodnocení však přesto neriskujeme, jelikož je tu reálné nebezpečí pádu asi z metrové hrany. Přenášíme rafty a využíváme příhodné situace k poslední společné fotce na raftu v pánském osazení spolu s kubíkem a kájou, v plné výstroji a v napínavém záběru. Vydařené veselé foto.

          Boršov je hned pod jezem. Kemp na levém břehu, již není v příliš přírodním duchu. Nicméně s dobrým zázemím, sprchou, zastřešenou terasou hospody a několika dalšími restauracemi v nedalekém, asi kilometr vzdáleném, centru městečka. Boršov je v podstatě již předměstím Budějovic. Na protějším břehu panorama továrny na těstoviny, bratří Zátků. Nás tu čeká vyklizení, vyčištění a odbahnění raftů, jelikož co chvíli se tu objeví pan Berka, aby si své lodě stáhl zpět, podal nám ruku a po krátké konzultaci se s námi rozloučil a řekl „tak chlapi… zase za rok“. Ano, myslím, že dá-li bůh, příští rok se tu zase všichni sejdeme. Marná sláva, s dětmi do tří let je Vltava jediná řeka, která svižně teče a dokáže poskytnout slušné zázemí v podobě tábořišť, obchodů, restaurací, bankomatů, další občanské vybavenosti a dopravní obslužnosti. Až budou všechny děti na světě a alespoň starší tří let, začneme se pouštět do odvážnějších akcí typu Berounka, Sázava evnt. jiné, že by Lužnice??? Ne ne tak odvážní zas nejsme! Pokud nám elán vydrží a pokud to ostatní budou cítit stejně jako já, bylo by fajn, kdybychom se jednou propracovali i k některé z alpských či chorvatských řek.

          V Boršově probíhá obligátní vybalení, postavení stanů, poté výlet do města na večeři. Chodíme zde do restaurace u Brejžků, kde je po dlouhé době možné objednat si výborné knedlo zelo, svíčkovou, gulášek nebo vrabce, jídla, po nichž tu zpravidla vodák po šesti dnech na párcích, klobásách, rybích prstech, smažáku a dalších fastfoodových specialitách, doslova prahne. Navíc obsluha výhradně v dámském podání je tu milá, ochotná  a hbitá a ceny nízké. Zpravidla si zde také zabékáme, již dvakrát za přispění nepřehlédnutelného Slováka, menom Vlado, který sedl, napil se piva, vytáhl kytaru, rozdal zpěvníky a zapěl. Kdo se nepřidal, odešel, jelikož za chvilku békala celá hospoda, takže jiná činnost zde nepřicházela do úvahy.

          Letos jsme si svoje odbékali ve Zlatce, v Boršově již méně. Ale ostudu jsme tu rozhodně neudělali, po večeři jsme se vrátili do kempu, dali děti a ženy (až na opičku) spát a rozjeli zlatozelenou árii pod heslem „střízlivé nás nedostanou“. A nedostali, sťali jsme se řádně a všichni, opička pak dvojnásob, protože si dávali dvojité dávky. Ve velice přátelské atmosféře pak vznikla řada vypovídajících fotografií, jako např. rombe s dochtorem nebo já s rombem nebo já s opičkou na klíně nebo dochtor s panáky v očích nebo já, rombe a dochtor s děckem (tarzánkem), pak taky tarzánek s opičkou a s cizím klukem apod. Spát se šlo v náladě a nad ránem.

          Jako obvykle zjišťuji odjezdy vlaků a autobusu v podroušeném stavu a na poslední chvíli, tudíž musím ráno vše ještě řádně ověřit.      

Vltava 2009 – den 8. cesta domů Boršov nad Vltavou – Horní Slavkov

          Ano, dnes je sobota, 25.7.2009 a to znamená, že se loučíme s Vltavou a čeká nás cesta domů. Jelikož vzdálenost, kterou musíme dnes urazit, není malá, je třeba si přivstat a na rozdíl od předešlých ležérních ranních rozkoukávaček a pozvolného vplouvání do denního rytmu dnes je třeba sebou hodit, mrsknout, prostě hejbnout kostrou. Letošní sestava je složená ze starých říčních vlků, čundráků a jejich drahých poloviček a dětí a všichni přistupují k balení zodpovědně tak, že nikdo na nikoho nečeká. Nutno dodat, že toto předešlé roky nebylo vždy pravidlem.

          Po srazu nahoře v kiosku, kde ti hbitější stihli ještě něco zakousnout, se vydáváme sborem za tím prvním volem… Bohužel nevím, kdo šel první, možná já. Problém nastává pouze u rombeho, který nemůže přesvědčit kubíčka, že už opravdu musíme jít, aby dojedl párky. Rombe už se dokonce i pomazal jedním párkem s kečupem, aby byla legrace, ale místo smíchu stále hurónský řev. Takticky nás poslal napřed s tím, že nás doženou, abychom neviděli na vlastní oči, jaké další donucovací taktiky zvolí. Ano, to je správně, takto rombe dál zůstává v našich očích dobrým otcem, který za žádných okolností nebije své děti.

          Vyrážíme pěšky na autobus, který nás doveze s jedním zanedbatelným přestupem až na budějovické vlakové nádraží. Trasa čítá cca 2000 m, tudíž asi 3800 kroků, což bez zavazadel pouze s dětmi na krku není žádný problém. Ani psí posádka nedělá žádné nečekané zastávky, takže dorážíme na zastávku s desetiminutovým předstihem.

          Čekáme a čas příjezdu busu se rychle blíží. Rombe s kubíkem nás trochu napínají, ale nakonec dorážejí na čas. Cesta autobusem trvá zhruba čtyřicet minut a vzpomínám si, že termín vyhrazený na nákup jízdenek, nalezení nástupiště a nástup do vlaku, byl jak jinak než šibeniční. Navíc jsme si museli ještě najít chvilku na rozloučení s barnym a simíkem, kteří odjížděli jako jediní z Budějovic směr Brno a Ostrava, na rozdíl od ostatních, kdož jsme směřovali na Plzeň, Mariánské Lázně. Loučení proběhlo již v kempu, odkud barny se simíkem odjížděli taxíkem pro hrubý odpor k autobusové přepravě.

          Stíháme vlak, a usazujeme se v rámci možností do dvou kupé. Zpáteční cesta je ve znamení odpočinku po týdnu stráveném v přírodě. Tudíž důvodem, proč si z cesty České Budějovice – Plzeň téměř nic nepamatuji, asi bude, že jsem na chvilku zavřel své bystré oko. Ovšem probuzení jako z hororu nás čeká v Plzni. Vlak, který jsme opět měli stihnout jen tak tak, tu nikde nestojí. Běháme, hledáme a až na dotaz postávajícího přednosty stanice se dozvídáme, že vlak má 40 minut zpoždění, ajajajajaj, spadla trolej v Rokycanech. Docela příjemná pauza na to dát si pivko, kafčo anebo obligátní párek či klobásu. Čtyřicet minut uběhlo a my je strávili prohlídkou plzeňského nádraží, na kterém kromě špinavých vlaků, stánků, a konstrukce střechy posrané od holubů není nic k vidění. Upoutaly nás ale tři věci… První na co jsme nasměrovali zrak, byla asi miliarda jehliček umístěná na každičkém místě, kam by si mohl sednout holub, na konstrukci, na římse, na hodinách a po příchodu do haly i na tabuli příjezdů a odjezdů, na plastikách na zdi, opět na hodinách, na displejích… prostě všude. To nás udivilo. Druhá věc, které jsme si všimli už proto, že nás bolely nohy, byla, že na takto velikém nádraží neexistuje jediná lavička či místo k posezení. To nás překvapilo. Třetí věc, které jsme si při prohlídce nádraží všimli, byl nápis na informační tabuli u našeho spoje, zpoždění 90 minut. To nás nasralo! Tak přednosta vašnosta řekne čtyřicet a tady přitom svítí devadesát! No než jsme se stihli vzpamatovat, už tam bylo 100! Ve spojení s absencí laviček jsme byli mírně řečeno rozladěni. S ohledem na to, že už jsme si oněch čtyřicet minut odčekali, zbývala už „pouze“ slabá hodinka. Co to je, udržet tři malé děti na nádraží bez laviček 100 minut v klidu? A ejhle 120! Kvasím, v hlavě se mi rýsuje plán, jak se dostat domů bez Českých Drah?! Opět začínám pochybovat o tom, že nás je tato společnost schopna dopravit ve zdraví domů. Zkoušíme volat kamarádům, kteří by pro nás sjeli do Plzně autem. Ještě jsme však lehce na vážkách, zda nejsme zbytečně zhýčkaní a netrpěliví. Teprve, když se objevuje údaj 150 minut, je nám jasné, že nejsme. Má trpělivost je u konce, musím se vybít a pro tentokrát to odnáší paní za pokladnou, po níž chci vrátit jízdné. Asertivně, nicméně přísně se jí snažím vysvětlit, že čekat na vlak tři hodiny opravdu nebudeme a že nás nedovezli, tudíž nehodláme jízdné platit, ona zatím obvolává pravděpodobně členy představenstva, kteří jí transakci schválí. Fronta za mnou se prodlužuje a za blbce si nakonec připadám já, jelikož zdržuji několik dalších lidí, kteří věří, že dnes také třeba někam dojedou.

          Paní mi po dlouhých minutách čekání oznamuje, že budou prý přistaveny autobusy. Vzhledem k tomu, že není schopna říci za jak dlouho a že už jsou naše auta na cestě, trvám na tom, že na jízdu vlakem pro letošní rok již rezignuji a že to spolu zkusíme zase příští rok. Třeba se něco změní. Načež mi paní informuje o tom, že mi vrátí pouze rozdíl Plzeň – M.Lázně, což je asi třetina sumy. Ačkoli jsem přesvědčen, že v tuto chvíli nebyly dodrženy podmínky smlouvy mezi námi a ČD, jelikož nás nedopravili na dohodnuté místo, nemám sílu ani chuť dále debatovat, beru třistapadesát korun a odcházím.

          Nutno podotknout, že naprosto totožná situace nás zde potkala minulý rok. Na to, že jezdíme dvakrát ročně, tohle přeci nemůže být náhoda!!! Uděluji ČD přísnou důtku, kterou ruším předešlou pochvalu. Ukvapil jsem se!

          Přesto jim dáme příští rok zase šanci, a zkusíme to s nimi znovu a znovu… A třeba se to povede po milión pátý, nebo po milión šestý… uvidíme.

          Cca ve tři hodiny, kdy už jsme měli být podle plánu téměř doma, doráží jednotlivé záchranné vozy. Paráda, sedíme ve svém autě a jedeme domů s vyhlídkou, že snad i dojedeme. Tento neuvěřitelný pocit nám během několika minut naruší nečekaně povltavský vir, který si pro tentokrát vybral za oběť káju. Hned za Plzní stavíme, protože kájinka zvrací jako Alík. Po několika vynucených zastávkách konečně doma! Podotýkám, že zmínkou o tom, že prokletí panem Plackou a postižení povltavským virem, který připravil nelehké chvíle většině členů výpravy, myšleno jest, že po vojtovi, báje a káje následoval kubík, áďa, rombeho brácha, Míšy mamka i ségra, čůza, vojtíškova mamča alča, a několik dalších odnoží různě vzdáleného příbuzenstva každého z nás. Stačil krátký kontakt a vir si vybral svou další oběť. Teď již je z našeho dosahu, nicméně věřím, že ve své  pouti pokračuje neúprosně dál. Ušetřeni jsme zůstali pouze my, kteří jsme se zúčastnili boršovské noční očistné pitné kůry, kterou doporučil, kdo jiný, než náš milý pan dochtor… Pro letošní rok - Vodě zdar, Alok a mur!!!